12.kapitola- Vězeň lásky
Když se Erik následujícího večera vydal do sadu, musel přiznat, že se cítí poněkud nervózní. Nevěděl, jak ho Gordonovi přijmou, a rozhodně zprávy, které o nich slyšel, nebyly, mírně řečeno, povzbudivé. Dokonce i paní Williamsonová, když jí sdělil, kam se chystá, na něj zřejmě pohlížela jako na někoho, kdo se chystá dráždit lva v jeho jámě.
„Doufám, že se k vám nebudou chovat příliš nezdvořile, pane,“ bylo to nejlepší, co dokázala říct.
Očekával, že Kilmeny bude v sadu dřív než on, protože ho zdržel telefonát jednoho ze správců, ale nikde ji neviděl. Přešel přes něj k aleji divokých třešní, ale u jejího vchodu se v náhlém zděšení zastavil.
Neil Gordon vyšel zpoza stromů a stál proti němu s planoucíma očima a rty, na nichž se zračily takové emoce, že mu zprvu bránily promluvit.
Erik se zachvěl hrůzou a okamžitě pochopil, co se muselo stát. Neil zjistil, že se s Kilmeny sešli v sadu, a nade vší pochybnost tu historku donesl Janet a Thomasi Gordonovým. Uvědomil si, jaká je škoda, že se to stalo dřív, než měl čas podat vlastní vysvětlení. Pravděpodobně by to Kilmenyiny opatrovníky ještě více rozhodilo a v tu chvíli se v Neilových myšlenkách náhle rozhořela zadržovaná vášeň, která se projevila výbuchem divokých slov.
„Takže ses s ní přišel znovu setkat. Ale ona tu není – už ji nikdy neuvidíš! Nenávidím tě – tak moc tě nenávidím!“
Jeho hlas se zvedl do pronikavého křiku. Vztekle se přiblížil k Erikovi, jako by ho chtěl napadnout. Erik se mu s klidným pohledem díval pevně do očí, před nimiž se jeho divoká vášeň tříštila jako pěna o skálu.
-„Takže ty jsi dělal Kilmeny potíže, Neile?“ řekl Erik pohrdavě. „Předpokládám, že sis hrál na špióna. A předpokládám, že jsi řekl jejímu strýci a tetě, že se tu se mnou schází. No, ušetřil jsi mi námahu, abych to udělal, to je všechno. Chtěl jsem jim to dnes večer říct sám. Nevím, co tě k tomu vedlo. Byla to žárlivost na mě? Nebo jsi to udělal ze zloby vůči Kilmeny?“
Jeho pohrdání Neila zastrašilo účinněji, než by to dokázal jakýkoli projev hněvu.
„Neřeš, proč jsem to udělal,“ zamumlal mrzutě. „Do toho, co jsem udělal nebo proč jsem to udělal, ti nic není. A ty se sem taky nemáš co plížit. Kilmeny už tady neuvidíš, už se s ní nikdy nesetkáš.“
-„Pak se se mnou setká ve svém vlastním domě,“ řekl Erik přísně. -„Neile, tím, jak ses zachoval, ses projevil jako velmi hloupý a neukázněný všivák. Hned jdu za jejím strýcem a tetou, abych jim všechno vysvětlil.“
Neil mu skočil do cesty.
„Ne-ne-odejděte,“ žadonil divoce a začal svému sokovi vykat. „Ach, pane… Ach, pane Marshalle, prosím, jděte pryč. Udělám pro vás cokoli, když budete chtít. Miluji Kilmeny. Miloval jsem ji celý život. Dal bych za ni život. Nemůžu dovolit, abyste mi ji přišel ukrást. Jestli to uděláte, zabiju vás! Chtěl jsem vás včera zabít, když jsem vás viděl, jak ji líbáte. Ano, viděl jsem vás. Díval jsem se – špehoval jsem, jestli to chcete vědět. Je mi jedno, jak tomu říkáte. Sledoval jsem ji – něco jsem tušil. Byla tak jiná – tak změněná. Už nikdy nenosila květiny, které jsem pro ni natrhal. Zdálo se, že zapomněla, že tam jsem. Věděl jsem, že mezi námi něco je. A byl jsi to ty, proklínám tě! Ach, jak tě nenávidím.“
Znovu se rozčiloval – nezkrotná zuřivost italského sedláka, kterému bylo zmařeno přání jeho srdce. Překonala všechny zábrany jeho výchovy. Erik ke všemu svému hněvu a rozmrzelosti pocítil záchvěv lítosti nad ním. Neil Gordon byl ještě tak mladý a byl nešťastný a bez sebe.
-„Neile, poslouchej mě,“ řekl tiše. „Mluvíš velmi hloupě. Nepřísluší ti říkat, kdo má nebo nemá být jejím přítelem. Teď se prosím tě ovládni a jdi domů jako slušný člověk. Vůbec se neděsím tvých výhrůžek a budu vědět, jak s tebou naložit, pokud se budeš dál vměšovat do mých záležitostí nebo pronásledovat Kilmeny. Nejsem ten typ člověka, který by si to nechal líbit, chlapče.“
Pevná síla v jeho tónu a pohledu Neila zastrašila. Ten se s další zamumlanou kletbou mrzutě otočil a ponořil se do stínu jedlí.
Erik, který byl tímto nečekaným a nepříjemným setkáním nemalou měrou rozladěn ze svého vnějšího klidu, pokračoval v cestě po pěšině, která se klikatě vinula kolem pásu lesů ke Gordonově usedlosti. Srdce se mu rozbušilo, když pomyslel na Kilmeny. Čím by snad měla trpět? Nepochybně Neil vyprávěl o tom, co viděl, velmi přehnaně a zkresleně, a nejspíš se na ni, ubohé dítě, její zatrpklí příbuzní velmi zlobili.
V touze co nejdříve odvrátit jejich hněv spěchal dál a téměř zapomněl na setkání s Neilem. Jeho výhrůžky ho vůbec netrápily. Myslel si, že na vzteklém výbuchu žárlivého mladíka pramálo záleží. Záleželo mu na tom, že Kilmeny má potíže, které jí svou neopatrností přivodil.
Zanedlouho se ocitl před Gordonovým domem. Byla to stará budova s ostrými okapy a vikýři, jejíž šindele byly dlouhým působením větru a deštěm zbarveny do tmavě šedé barvy. Na oknech v dolním patře visely vybledlé zelené okenice. Za ním rostl hustý smrkový les. Malý dvorek před ní byl travnatý, primární a bez květin, ale nad nízkými vchodovými dveřmi se pnula bujná, časně kvetoucí růžová réva v záplavě krvavě rudých květů, které podivně kontrastovaly s celkovou holotou okolí. Zdálo se, že se vrhá na starý ponurý dům, jako by ho chtěla bombardovat cizím životem a radostí.
Erik zaklepal na dveře a přemýšlel, zda je možné, že by k nim Kilmeny přišla. Ale o chvíli později mu otevřela starší žena – žena přísných linií od lemu bledých šatů s tmavým potiskem až po temeno hlavy, pokryté černými vlasy, které byly navzdory několika šedivým nitkám stále husté a bujné. Měla dlouhý, bledý obličej, poněkud opotřebovaný a vrásčitý, ale s určitou drsnou krásou, kterou ani věk, ani vrásky zcela nezničily; a její hluboko posazené, světle šedé oči nepostrádaly náznak laskavosti, i když si teď Erika prohlížely s neskrývaným nepřátelstvím. Její postava v prostých šatech byla velmi hranatá, ale přesto se mu líbila důstojnost chůze a vystupování. Každopádně vždy dával přednost nevtíravé dvornosti před vulgárním chvastounstvím.
Zvedl klobouk.
-„Mám tu čest mluvit se slečnou Gordonovou?“ zeptal se.
„Já jsem Janet Gordonová,“ řekla žena strnule.
-„Pak si chci promluvit s vámi a vaším bratrem.“
„Pojďte dál.“
Ustoupila stranou a pokynula mu k nízkým hnědým dveřím, které se otevíraly napravo.
„Vstupte a posaďte se. Zavolám Thomase,“ řekla chladně a odešla chodbou.
Erik vešel do salonu a podle pokynů se posadil. Ocitl se v nejstaromódnějším pokoji, jaký kdy viděl. Pevně vyrobené židle a stoly z jakéhosi věkem sešlého a vyleštěného dřeva působila v kontrastu s nimi i “salónní sedací souprava” paní Williamsonové z kůže extravagantně moderně. Malovanou podlahu pokrývaly kulaté pletené koberce. Na prostředním stolku stála lampa, bible a několik teologických svazků, které byly položeny na nábytku s hranatými rohy. Stěny, do poloviny obložené dřevem a ve zbytku potažené tmavým papírem s kosočtverečným vzorem, na nichž visely s vybledlými rytinami, většinou duchovně vyhlížející zakuklené postavy v talárech.
Ale nad vysokou, nezdobenou černou krbovou římsou, v rudé záři světla zapadajícího slunce dopadajícího oknem, visela jedna, která upoutala a udržela Erikovu pozornost s vyloučením všeho ostatního. Byla to zvětšená “pastelková” fotografie mladé dívky a navzdory hrubosti provedení byla snadno středem zájmu v místnosti.
Erik okamžitě uhodl, že to musí být obrázek Margaret Gordonové, protože ačkoli se citlivá, oduševnělá tvář Kilmeny celkově dost lišila, v oblasti čela a brady byla patrná jemná, nezaměnitelná podobnost.
Zobrazená tvář byla velmi pohledná, naznačovala sametově tmavé oči a živé zbarvení, ale spíš než krása Erika fascinoval její výraz. Ještě nikdy neviděl tvář, která by svědčila o intenzivnější a tvrdohlavější vůli. Margaret Gordonová byla mrtvá a pohřbená; obraz byl lacinou a neumělou výrobou v nemožném rámu; přesto vitalita té tváře stále dominovala svému okolí. Jaká tedy musela být síla takové osobnosti za života?
Erik si uvědomil, že tahle žena mohla a chtěla dělat, cokoli si zamanula, neochvějně a neúprosně. Dokázala vtisknout své přání všemu a všem kolem sebe, zformovat je podle svého přání a vůle, navzdory veškerému odporu, který by mohli klást. Mnoho věcí ve výchově Kilmeny a povaze se mu vyjasnilo.
“Kdyby mi ta žena řekla, že jsem ošklivý, věřil bych jí,” pomyslel si. “A, i kdyby, měl jsem zrcadlo, které by to vyvracelo. Ani ve snu by mě nenapadlo zpochybňovat cokoli, co by mi řekla. Ta podivná síla v její tváři je až děsivá, když vykukuje z masky krásy a mladistvých křivek. Jejími hlavními rysy jsou pýcha a tvrdohlavost. No, Kilmeny se své matce vůbec nepodobá výrazem a jen velmi málo rysy.”
Jeho úvahy přerušil vstup Thomase a Janet Gordonových. Zřejmě jej odvolali z práce. Beze slova přikývl a oba se vážně posadili před Erika.
-„Přišel jsem za vámi kvůli vaší neteři, pane Gordone,“ řekl náhle a uvědomil si, že s touto zachmuřenou dvojicí nemá smysl chodit kolem horké kaše. „Setkal jsem se s Neilem v Connorsově sadu a zjistil jsem, že vám řekl, že jsem se tam setkával s Kilmeny.“
Odmlčel se. Thomas Gordon znovu přikývl, ale nepromluvil a nespouštěl svůj pevný, pronikavý pohled z mladíkovy zarudlé tváře. Janet stále seděla v jakési vyčkávací nehybnosti.
-„Obávám se, že jste si o mně kvůli tomu vytvořil nepříznivé mínění, pane Gordone,“ pokračoval Erik. „Ale sotva si myslím, že si to zasloužím. Pokud dovolíte, mohu vám celou záležitost vysvětlit. Před třemi týdny jsem v sadu náhodou potkal vaši neteř a slyšel ji hrát. Její hudba se mi zdála velmi krásná a zvykl jsem si chodit ji večer do sadu poslouchat. Neměl jsem v úmyslu jí jakkoli ublížit, pane Gordone. Myslel jsem na ni jako na obyčejné dítě, a to dítě, které je kvůli svému utrpení dvojnásob posvátné. Ale nedávno mě napadlo, že se nechovám úplně čestně, když ji k takovému setkání vybízím. Včera večer jsem ji požádal, aby mě sem přivedla a představila vám a své tetě. Kdybyste byli doma, byli bychom přišli. Protože jste nebyli, domluvili jsme se, že přijdeme dnes večer.“
-„Doufám, že mi neodepřete výsadu vidět vaši neteř, pane Gordone,“ řekl Erik dychtivě. „Žádám vás, abyste mi dovolil ji zde navštívit. Ale nežádám vás, abyste mě přijal jako přítele jen na základě mého přání. Dám vám doporučení na mě od muže, který má v Charlottetownu a Queenslea dobré jméno. Pokud se na něho odvoláte…“
„To není třeba,“ řekl Thomas Gordon tiše. „Vím o vás víc, než si myslíte, pane. Vašeho otce znám z doslechu a viděl jsem ho. Vím, že jste synem bohatého muže, ať už je váš rozmar učit na venkovské škole jakýkoli. Protože jste o svých záležitostech pomlčel, předpokládal jsem, že nechcete, aby se o vašem skutečném postavení všeobecně vědělo, a tak jsem o vás nikomu nic neříkal. Neslyšel jsem o vás nic špatného, pane, a nemyslím si to ani teď, když věřím, že jste Kilmeny nelákal, aby se s vámi setkala neznámo proč se svými přáteli. Ale to všechno z vás nedělá vhodného přítele pro ni, pane – tím spíš jste pro ni nevhodný. Čím méně vás uvidí, tím lépe.“
Erik málem vystartoval na nohy v rozhořčeném protestu, ale rychle si vzpomněl, že jeho jediná naděje na získání Kilmeny spočívá v tom, že Thomase Gordona přivede k jinému způsobu myšlení. Zatím se mu dařilo lépe, než očekával; teď nesmí ohrozit to, co získal, zbrklostí nebo netrpělivostí.
-„Proč si to myslíte, pane Gordone?“ zeptal se a s námahou se znovu ovládl.
„No, nejlépe je mluvit na rovinu, pane. Kdybyste sem chodil za Kilmeny často, nejspíš by si o vás začala myslet příliš mnoho. Nedůvěřuji, že už se v tomto směru děje nějaká neplecha. Pak by jí, až odejdete, mohlo puknout srdce – ona totiž patří k těm, kteří věci hluboce prožívají. Byla dost šťastná. Vím, že nás lidé odsuzují za to, jak byla vychována, ale nevědí všechno. Byl to pro ni ten nejlepší způsob, když se to tak vezme. A my nechceme, aby byla nešťastná, pane.“
-„Ale já vaši neteř miluji a chci si ji vzít, pokud se mi podaří získat její lásku,“ řekl Erik pevně.
Konečně je vytrhl z jejich sebeovládání. Oba se zarazili a podívali se na něj, jako by nevěřili vlastním uším.
„Vzít si ji? Oženit se s Kilmeny!“ vykřikl Thomas Gordon nedůvěřivě. „To přece nemůžete myslet vážně, pane. Proč, vždyť je hloupá – a navíc je Kilmeny němá.“
-„To nic nemění na mé lásce k ní, i když toho kvůli ní samotné hluboce lituji,“ odpověděl Erik. „Mohu jen zopakovat, co jsem už řekl, pane Gordone. Chci Kilmeny za manželku.“
Starší muž se naklonil dopředu a znepokojeně se zadíval na podlahu, stáhl huňaté obočí a neklidně si poklepával o sebe mozolnatými konečky prstů. Byl zjevně zmatený tímto nečekaným obratem rozhovoru a na vážných pochybách, co má říct.
„Co by tomu všemu řekl váš otec, pane?“ zeptal se nakonec.
-„Často jsem slyšel svého otce říkat, že se člověk musí oženit, aby se zalíbil sám sobě,“ řekl Erik s úsměvem. „Kdyby se cítil v pokušení mě odrazovat od tohoto sňatku, myslím, že pohled na Kilmeny by ho obrátil. Ale koneckonců v tomto případě záleží na tom, co říkám já, že ano, pane Gordone? Jsem vzdělaný a práce se nebojím. Za pár let se mohu o Kilmeny postarat, i kdybych měl být zcela závislý na svých vlastních zdrojích. Jen mi dejte šanci, abych ji získal – to je vše, co žádám.“
„Nemyslím si, že by to šlo, pane,“ zavrtěl hlavou Thomas Gordon.„Ovšem, troufám si říct, že vy – vy,“ – pokusil se říct “milujete”, ale skotská rezervovanost se tomu hroznému slovu tvrdošíjně bránila – „vy si teď myslíte, že se vám Kilmeny líbí, ale jste jen mladý muž – a náhle poblouznění často mizí s příchodem jiné půvabné dívky a …“
-„To není můj případ,“ vpadl mu do řeči Erik rázně. „To není poblouznění, pane Gordone. Je to láska, která přichází jednou za život a jen jednou. Jsem sice ještě mladý, ale vím, že Kilmeny je pro mě jediná žena na světě. Nikdy nemůže být jiná. Nemluvím zbrkle ani neuváženě. Dobře jsem tu věc zvážil a podíval se na ni ze všech stran. A všechno to směřuje k tomuhle – miluji Kilmeny a chci to, na co má každý slušný muž, který opravdu miluje nějakou ženu, právo – šanci získat na oplátku její lásku.“
„Dobrá!“ Thomas Gordon se dlouze nadechl, což byl téměř povzdech. „Možná – pokud to tak cítíte, pane – nevím – jsou věci, které není správné překračovat. Možná bychom neměli – Janet, sestro, co mu mám říct?“
Janet Gordonová dosud nepromluvila ani slovo. Seděla strnule vzpřímeně na jedné ze starých židlí pod dominantním obrazem Margaret Gordonové, uzlovitýma, prací unavenýma rukama pevně svírala vyřezávané područky a oči upírala na Erikovu tvář. Jejich výraz byl zpočátku ostražitý a nepřátelský, ale jak rozhovor pokračoval, postupně ho ztrácel a stával se téměř laskavým. Když ji nyní bratr oslovil, naklonila se dopředu a dychtivě řekla:
„Víte, že na narození Kilmeny je skvrna, pane?“
-„Vím, že její matka byla nevinnou obětí velmi smutného omylu, slečno Gordonová. Nepřipouštím žádnou skutečnou skvrnu tam, kde nedošlo k vědomému pochybení. I když -, když na to přijde, i kdyby tam byla, nebyla by to žádná Kilmenyina vina a pro mě by to nemělo žádný význam, pokud jde o ni.“
Tvář Janet Gordonové se náhle proměnila a její proměna byla podivuhodná. Její zachmuřená ústa změkla a v chladných šedých očích se objevila záplava potlačované něhy.
„No, tak tedy,“ řekla téměř vítězoslavně, „protože ani to, ani její hloupost se ve vašich očích nezdají být žádnou nevýhodou, nevím, proč byste nemohl dostat šanci, po které toužíte. Možná si váš svět řekne, že pro vás není dost dobrá, ale ona je – ona je, pro vás dobrá. Je to milá, nevinná a upřímná dívka. Je bystrá a chytrá a nevypadá špatně. Thomasi, já říkám, ať si ten mladý muž o její ruku požádá.“
Thomas Gordon vstal s úlevou, že mu břímě odpovědnosti byly staženy z těla a rozhovor měl za ukončený.
„Dobrá, Janet, sestro, když si myslíš, že je to moudré. A kéž s ním Bůh naloží stejně jako s ní. Dobrý večer, pane. Ještě se uvidíme a vy můžete přijít a odejít, jak se vám to hodí. Ale já se teď musím věnovat své práci. Koně jsem nechal stát na poli.“
„Půjdu nahoru a pošlu Kilmeny dolů,“ řekla Janet tiše.
Rozsvítila lampu na stole a vyšla z pokoje. O několik minut později Kilmeny sešla dolů. Erik vstal a šel jí dychtivě vstříc, ale ona jen pěkně důstojně natáhla pravici, a i když se mu podívala do tváře, do očí se mu nepodívala.
-„Vidíš, že jsem měl nakonec pravdu, Kilmeny,“ řekl s úsměvem. „Tvůj strýc a teta mě nevyhnali. Naopak, byli ke mně velmi laskaví a prý tě mohu navštěvovat, kdykoli a kdekoli budu chtít.“
Usmála se a přešla ke stolu, aby napsala na břidlicovou tabulku, –
Ale včera večer se na mě velmi zlobili a říkali mi hrozné věci. Cítila jsem se velmi vyděšená a nešťastná. Zdálo se, že si myslí, že jsem udělala něco strašně špatného. Strýček Thomas říkal, že už mě nikdy nespustí z očí. Nemohla jsem tomu uvěřit, když za mnou přišla teta Janet a řekla mi, že jsi tady a že můžu přijít dolů. Když mluvila, dívala se na mě velmi podivně, ale viděla jsem, že z její tváře zmizel všechen hněv. Vypadala potěšeně, a přesto smutně. Ale jsem ráda, že nám odpustili.
Nenapsala mu, jak moc je šťastná a jak ji mrzelo pomyšlení, že už ho nikdy neuvidí. Ještě včera by mu byla všechno řekla upřímně a naplno, ale včerejšek pro ni znamenal celý život – život, v němž dospěla ke svému dědictví ženské důstojnosti a zdrženlivosti. Polibek, který jí Erik zanechal na rtech, výtky od strýce a tety, slzy, které poprvé prolila na polštáři bez spánku – to vše se spiklo, aby ji odhalilo. Ještě se jí nezdálo, že miluje Erika Marshalla nebo že on miluje ji. Ale už nebyla dítětem, stala se, i když zcela nevědomky, ženou, které se má dvořit a získat si ji, a se sladkou, vrozenou pýchou vyžadovala věrnost.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď